 |
About meALEXANDRA PARIK
Tel.: + 33 607 033077, + 420 602 577 687
Výstavy
Rozhovor nad portréty Alexandry Parik (Lucie Žabokrtská)Portrétní tvorba se v současném malířství příliš nepěstuje. Proč jste se pro ni rozhodla? Čím Vás přitahuje?Lidé a jejich osudy, to je téma, které se mě velice dotýká. Ať chceme nebo ne, tvář je zrcadlem duše, často odhalující více, než pouhá slova. Víc, než by dotyčný sám chtěl na sebe prozradit. Láká mne zachytit neopakovatelnou energii, vnitřní napětí každé osobnosti. Zajímá mě vše, co je hluboko pod povrchem – skrytá zákoutí duše. Kdo jsou Vaše modely?Někdy lidé z ulice, moji nejbližší, i tváře známější široké veřejnosti. Vždy ale osoby, které mne zaujmou svým vnitřním „já“, u kterých má pro mne smysl pátrat po jejich vnitřních pravdách, jejich třináctých komnatách. Často si říkám, že není tváře, která by nestála za zobrazení. Ale k tomu, abych sama mohla tvořit, potřebuji něco víc. Jiskru která přeskočí a rozehraje moji fantazii, podnítí moji chuť vše zachytit na plátno. Jakým způsobem postupujete, abyste pronikla do nitra portrétovaného? Jaké pro to máte podmínky?V každém případě je pro mě nejlepší osobní kontakt. Pohovořit s dotyčným, třeba jen i o těch nejobyčejnějších věcech každodenního života. Ale někdy je obtížné dostat se hlouběji. Nebo vůbec, dostat se k dané osobě. Jindy zase ze snahy pochopení, posléze i vzájemného, mohou vzniknout přátelství na celý život. Model ve Vašem ateliéru nebo fotografie?Nejideálnějším by pro mne bylo, kdyby portrétovaný mohl sedět v mém ateliéru, měl tu dobrou vůli a čas. Já bych si načrtávala jednotlivé studie a jen tak nezávazně bychom si povídali. A zároveň bych při tom otvírala dvířka k jeho tajemstvím. Skutečnost je často jiná, v naší uspěchané době nikdo nemá čas trávit hodiny v ateliéru. Proto musím spoléhat na fotografie, které si nejraději pořizuji sama, a hlavně pak na svoji paměť a jakýsi emocionální otisk, který ve mne ten který člověk zanechal. A samotný portrét? Jak vzniká?To už je jiný svět. Ten můj. Jen já, štětec, plátno, barvy a moje představy. Vnitřní zápas. Bojuji sama se sebou, s tím, co tvořím. Nejprve jednoduchý rozvrh, pak zhmotnění mých myšlenek. Snaha o udržení energie, snaha nepřekročit hranice lidské přirozenosti. Krok vpřed. Pocit radosti, opojení, ale někdy i nenaplnění a zoufalství.Někdy postupuji, jako zázrakem, velmi rychle. Mé představy jsou ucelené, mají jasné obrysy. Vše do sebe zapadá s mechanickou přesností. Samotný obraz může vzniknout velmi rychle. S jiným plátnem tápu dlouhé týdny, jedna přemalba střídá druhou. Chci aby obraz fungoval, ale mně se nedaří. Nakonec se vše zlomí a já si mohu říct, že jsem uspěla. Tedy snad. Nikdy o sobě nepřestanu pochybovat. Nemohu se ubránit otázce: proč ty střihy, ostré úhly, deformace?Musím se vrátit na začátek své tvorby, do dob, kdy jsem se věnovala výhradně kolážím. A právě z těch koláží mi něco zůstalo.Ale odpovědí na Vaše proč spíš bude, že jich používám pro umocnění a vyzdvihnutí jednotlivých charakteristických rysů portrétovaných. Ostré úhly, deformace mají pak také napomoci ostatním, aby zapojili svoji fantazii, hledali nevyřčené, nenamalované. Někdy zase odlehčí náladu, jindy pomohou zcela změnit atmosféru obrazu. Odkryjí skryté. |
